Červen 2008

Gwen Stefani

29. června 2008 v 12:34 | Áďa
Ahoj, tak tady máte videa mý nej zpěvačky:
A pár obrázků:
Tak. co??????

Fotky oslů

29. června 2008 v 12:24 | Áďa |  Obrázky
Tak tady je pár fotek oslů:
Zdroj:google.cz
Ten předposlední vypadí skoro jako zebra, co?

Fotky mopsů

29. června 2008 v 12:12 | Áďa |  Obrázky
Tak tady je pár mopsíků:
Zdroj:google.cz
Tak co na to říkáš?

Červencová soutěž

29. června 2008 v 12:01 | Áďa |  Soutěže
Ahoj, červenec se blíží a s ním i soutěž, zde je zadání:
Do 31.7.08 mi posílejte vtipné videa, obrázky, prezentace....... na email: http://adulka16@email.cz - do předmětu napiš:červenec
Nejvtipnější zveřejním zde na blogu!(popřípadě rozešlu na spoustu mailů).
Pište, pište

Diddlina

28. června 2008 v 12:43 | Áďa |  Obrázky
Ahoj, ták nám začali prázdniny a já vám přináším obrázky Diddliny:-D.:
Zdroj:google
Tak co? Líbí, nelíbí?

Shakira

27. června 2008 v 11:37 | Áďa
Ahoj, tady je legrační video s jako Shakirou:
Hezky se bav!

Legrační obrázky

27. června 2008 v 11:33 | Áďa |  Obrázky
Tady je pár legračních obrázků:
Zdroj: google.cz

Mr.Bean

27. června 2008 v 11:17 | Áďa
Ahoj, tady je odkaz na hrozně legrační video:
A zde je pár obrázků:
Přei příjemnou podívanou

Madonna - 4 minutes

25. června 2008 v 14:28 | Áďa
Tak, máme tady video s Madonnou a jejím klipem 4minutes:
A tady máme pár obrázků:
Nejsem sice její fanynka nebo tak, ale vím, že spoustě lidí se líbí a tak mě napadlo sem jí dát.

Titanic

25. června 2008 v 14:02 | Áďa
Ahoj, tady máte odkaz na video Titanic, udělané jako The Sims2:
Tak si to kdyžtak poslechněte, jestli vás to zajímá, líbí obrázky?

Fotky lišky polární

25. června 2008 v 10:00 | Áďa |  Obrázky
Zdroj:google

Krysa

25. června 2008 v 9:55 | Áďa |  Virtuální encykolopedie
Krysa
Třída
Savci - Mammalia
Řádhlodavci - Rodentia
Čeleďmyšovití - Muridae
RodKrysa - Rattus
DruhKrysa - Rattus rattus
Vzhled
V Evropě se mohou vyskytnout tři poddruhy, které se liší zejména zbarvením. Rattus rattus rattus, R. r. alexandrinus a R. r. frugivorus. Zbarvení je většinou černohnědé, ale vyskytují se také světleji zbarvení jedinci, které můžeme zaměnit s šedohnědým potkanem. Některé krysy mohou být i úplně černé. Nehledě na tmavší zbarvení je na rozdíl od potkana její srst mnohem jemnější a lesklejší. Ušní boltce má krysa větší a tenčí, než potkan a navíc je má růžové a téměř průsvitné. Krysa má viditelně delší ocas než tělo a hlavně je tenký, zatímco u potkana je ocas kratší, tlustší a více porostlý krátkými chlupy. Délka těla je až 240 mm, ocas až 260 mm a samci jsou poněkud větší než samice. Krysa váží 140 - 230 g.
Způsob života a potrava
Krysa má nejraději obilí a obilné produkty, v tropech však žere i kokosové ořechy nebo cukrovou třtinu. Způsobuje tak velké škody v obilních skladech, které se zvyšují i tím, že krysy si v hromadách obilí vyšlapávají ochozy a cestičky. Ty jsou jasně viditelné jako tmavé pěšinky zatuchle páchnoucí močí. Krysy tedy působí škody nejen přímou konzumací obilí, ale i tím, že velkou část zásob znečistí trusem a močí, takže jsou pro lidskou spotřebu nepoužitelné. Živí se také zrním nebo ovocem. Potravu si přidržuje předními tlapkami stejně jako myš domácí.
Krysa vyhledává suché prostředí a velmi často obývá suché a prohřáté půdy například nad chlévy nebo sýpkami. Umí velmi dobře šplhat. Mláďata vychovává v teplých dutinách ve zdech nebo mezi trámy. Na rozdíl od potkana, který se rád usazuje ve vodních strouhách nebo v kanalizaci, není krysa milovníkem vlhka. V dřívějších dobách se krysa vyskytovala v lidských sídlech velmi hojně. Ovšem se změnou v ukládání zásob potravy v klimatizovaných halách a také vlivem likvidační kampaně s pomocí pesticidů byla krysa, na rozdíl od odolného potkana, v tomto prostředí téměř úplně vyhubena. V teplejších zeměpisných pásmech se jí vede podstatně lépe. V tropických a subtropických oblastech žije i ve volné přírodě. Například na Krétě ji můžeme večer pozorovat jak obratně šplhá v korunách olivovníků. V severní severozápadní Evropě žijí krysy výhradně v přístavech a skladech obilí na pobřeží.
Krysa a člověk
Krysa je přenašečem mnoha různých nakažlivých nemocí, například tyfu nebo salmonelózy, a tak je v lidských obydlích nevítaným společníkem. Dodnes zůstává nejasné, zda hlavním hostitelem blechy morové, která ve středověku vyvolala epidemie dýmějového moru, byla krysa nebo potkan. Protože se tato nemoc objevila v jedenáctém století, spíše to ukazuje na to, že odpovědná je krysa.
Rozmnožování
Protože krysa vede téměř výhradně noční život, je její společenské chování mnohem méně prokoumáno než u potkanů, kteří jsou chování v mnoha laboratořích jako pokusná zvířata. Krysa je velmi plodný hlodavec a rozmnožuje se během celého roku, ovšem s jednoznačným maximem v letních měsících. Mírný průběh zimy její rozmnožovací schopnost ještě zvyšuje. Samice v jedné populaci bývají často gravidní ve stejnou dobu. Po třech týdnech samice vrhne až deset mláďat v prostorném hnízdě zbudovaném z hadrů, slámy nebo cárů papíru. Při narození jsou mláďata slepá, holá a neslyšící, v hnízdě se k sobě navzájem tisknou, aby si udržela tělesnou teplotu. Po dvou týdnech otevírají oči, začínají slyšet a na těle jim vyráží jemná srst. Velmi vrzy již všude následují matku a od tří měsíců - často však i dříve - se začínají sama neúnavně rozmnožovat.
Ochrana
I když je krysa přenašečem nakažlivých nemocí a způsobuje značné škody v sýpkách a ve skladech potravin, přesto uvažují odborníci o její ochraně jako u nás vzácného druhu.
Zajímavost
Víte, že největším druhem krysy na světe je krysa rýžová, která žije na Filipínách. Od špičky čenichu po konec ocasu měří sedmdesát až osmdesát centimetrů. Krysy jsou téměř výhradními vegetariány, pokud však v přístavních městech zavládne nedostatek potravy, pustí se i do uzených ryb. Potkani jsou naopak dokonalí všežravci.
Český názevKrysa
Latinský názevRattus rattus
Hmotnost140 - 230 g
Pohlavní dospělostve 3. měsíci nebo při dosažení hmotnosti 90 g
Doba březosti21 dní
Počet mláďat5 - 10
Rozšíření v ČRsuché prostory na půdách, stájích nebo v horních patrech sýpek
Rozšíření ve světěEvropa krom Skandinávie, sev. a již. Afrika, Austrálie, jihových. Asie
PotravaPřevážně rostlinná, zrní a ovoce
Způsob životaDružné, žije v koloniích
Délka životaPrůměrně 1 rok
OchranaNe
Zdroj:
Kol. Autorů (2000); Encyklopedie zvířat - 2. svazek; IMP BV/international Masters Publishers s. r. o.; CZ-P-60-10-20-060

Fotky koček II.

24. června 2008 v 18:28 | Áďa |  Obrázky
Na Googlu sem našla pár obrázků:
ZDROJ:google
S nažila jsem se vybrat zaímavý fotky, líbí?

Výmařský ohař

24. června 2008 v 18:19 | Áďa |  Virtuální encykolopedie
Výmarský ohař (Weimaraner, Weimaraner Vorsterhund)
ANGLICKÝ NÁZEV:
něm. Weimaraner, Weimaraner Vorsterhund
PŮVOD:
Výmarský ohař byl vyšlechtěn v 16. století v Německu. Vznikl z nyní již vyhynulého plemene šedých brakýřů sv. Ludvíka. Počátkem 19. století toto plemeno zdokonalili výmarští vévodové, kterým se podařilo přísnou selekcí vytvořit zvláštního psa, se srstí barvy myší šedi a téměř modré a jantarovýma očima. Jako standardní plemeno byl uznán v Německu roku 1896. Po druhé světové válce se jako služební pes stal velmi oblíbeným v USA. Je rozšířen také v Evropě, Kanadě a v Rusku.
POPIS:
Výmarský ohař je graciézní, krásný a ostrý pes, s plavnými, lehkými a zkoordinovanými pohyby. Výška 57 až 70 cm, váha není standardem předepsána. Hlava je suchá, s rovným čenichem. Oči mají kulatý tvar a inteligentní výraz, u štěňat modrou barvu, u dospělých psů jantarovou barvu. Barva nosu je tmavá. Uši jsou dlouhé, vysoko nasazené. Ocas se dříve kupíroval. Hrudník je mohutný. Srst má krátkou a jemnou. Zbarvení: všechny odstíny šedé, na tlapách, hrudi a krku jsou přípustné nevelké bílé znaky.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 59 až 70 cm, ideál je: 62 až 67 cm.
Fena má v kohoutku 57 až 65cm, ideál je: 59 až 63 cm.
VÁHA:
Pes váží v rozmezí 30 až 40 kg.
Fena váží v rozmezí 25 až 35 kg.
SRST:
Výmarský ohař má krátkou a jemnou srst.
CHARAKTER:
Výmarský ohař je vnímavý a poslušný pes, s dobrým charakterem. Výborně se hodí do rodiny, v městských podmínkách je však jeho chov problematický. Potřebuje dostatek prostoru a dlouhé procházky.
PÉČE:
Nelíná a jeho srst nevyžaduje téměř žádnou péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Výmarský ohař se v průměru dožívá 12 až 13 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Stopař velké zvěře.
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.
PLEMENO:
FCI VII. - Ohaři, přinašeči a slídiči.
Sekce 1 - Ohaři.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
VO
ČÍSLO STANDARDU:
99/13.2.2002 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
27.2.1990
Celkový vzhled:Středně velký až velký lovecky upotřebitelný pes pracovního typu, krásných tvarů, šlachovitý dobře osvalený. (Samčí popřípadě samičí typ musí být výrazně zjevný.)
Důležité proporce:Délka trupu v poměru ke kohoutkově výšce je asi 12 :11.
Proporce hlavy: Nosní partie je poněkud delší než partie lebeční.
Hrudní končetiny: délka od loktů ke středu záprstí a od loktů ke kohoutku je přibližně stejná.
Chování a povaha:Všestranný, lehce ovladatelný, náruživý, ale spolehlivý, lovecky upotřebitelný pes se systematickým a vytrvalým hledáním, nikoliv nadměrného temperamentu. Nos pozoruhodné kvality. Ostrý na škodnou i vůči lidem, nikoliv však agresivní. Spolehlivý ve vystavování a v práci na vodě. Pozoruhodný sklon k práci po ráně.
Hlava:Úměrná v souladu s velikostí těla. U psů širší než u fen, ale u obou je šíře mezi ušima v proporcionálním poměru k celkové délce hlavy. Dobře vyznačený stop.
NosVelký, přesahující spodní čelist, tmavě masové barvy, dozadu pozvolna přecházející do šedé. Čenich dlouhý obzvláště u psů, z profilu působící téměř hranatě, nosní hřbet rovný, často poněkud vyklenutý, nikdy ne proláklý. Pysky převislé a stejně jako patro masově zbarvené, čelisti silné, líce osvalené, celkově působí hlava suchým dojmem.
ChrupÚplný, pravidelný a silný, nůžkový skus.
OčiJantarově tmavé až světlé, inteligentního výrazu. Ve štěněcím věku blankytně modré. Kulaté, nepatrně šikmo uložené. Víčka dobře přiléhající.
UšiŠiroké a dosti dlouhé, dosahující téměř ke koutku tlamy. Vysoko a úzce nasazené, na konci špičatě zaoblené. V afektu lehce dopředu natočené, se záhybem.
Krk:Ušlechtile působící a nesený, jeho vrchní linie klesající, svalnatý, téměř kulatý, ne příliš krátký, suchý. K ramenům se rozšiřuje a ladně přechází do hřbetní a hrudní linie.
Trup:Od klesající krční linie přes dobře vyjádřený kohoutek přechází horní linie ladně (harmonicky) v relativně dlouhý, pevný hřbet.
Hrud'Mohutná, nepřehnaně široká, s dostatečnou hloubkou, dosahuje téměř k loktům a je dosti dlouhá, dobře klenutá, nikoliv sudovitá, s dlouhými žebry, předhrudí dobře vyjádřeno. Břišní linie lehce stoupající, ale břicho není vtažené.
OcasOcas je nasazen o něco níže - pod linií hřbetu - než u jiných srovnatelných plemen. Je silný a dobře osrstěný. V klidu svislý, při pozornosti a při práci vodorovně anebo poněkud výše nesený.
Pohlavní orgány:Psi musí mít dvě viditelná, normálně vyvinutá varlata umístěná v šourku.
Hrudní končetiny:Hrudní končetiny jsou celkově vysoké, svalnaté, šlachovité, rovné a souběžné, nikoliv příliš široce postavené.
Lopatky dobře zaúhlené dlouhé, šikmé, dobře přilehlé, silně osvalené.
Rameno šikmo položené dostatečně dlouhé a silné.
Lokty volné a rovně přilehlé, nejsou vytočeny ven ani vtočeny dovnitř.
Předloktí dlouhé, rovné.
TlapkyUzavřené a mohutné, rovnoběžné s podélnou osou trupu, prsty klenuté, delší střední prsty jsou znakem plemene, a proto nejsou chybou. Bez paspárků. Drápy světle až tmavě šedé. Polštářky dobře pigmentované, pevné.
Pánevní končetinyDlouhé, šlachovité, dobře osvalené, rovnoběžně postavené, nevytočené ven ani dovnitř. Stehenní partie dlouhá, silná, dobře osvalená, klouby silné a napnuté.
Pohyb:V každé své části prostorný a plynulý. Pánevní končetiny rovnoběžné s hrudními. Skok ve cvalu je dlouhý a plochý, v klusu zůstává hřbet rovný, mimochod je nežádoucí.
KůžeSilná, dobře, ale nikoliv příliš těsně přiléhající.
Osrstění:A) Krátkosrsté - krátká (ale delší a hustší než u srovnatelných plemen), silná, velmi hustá a hladce přiléhající srst. Podsada chybí anebo je jí málo.
B) Dlouhosrsté - jemná, dlouhá krycí srst; s podsadou nebo bez ní: Hladká nebo lehce zvlněná. Srst je dlouhá 3 - 5 cm, na spodní straně krku, předhrudí a na břiše poněkud delší. Na ocase "vlajka".
BarvaStříbřitá, srnčí nebo myší šed', jakož i přechody mezi těmito odstíny barev. Hlava a uši často poněkud světlejší. Bílé znaky jsou přípustné jen v nepatrné míře na prsou a prstech. Někdy bývá ve středu hřbetu více či méně znatelný tmavší "úhoří pruh". Psi s vysloveně červenožlutým pálením mohou při ocenění exteriéru obdržet pouze "dobrou". Hnědé pálení je těžkou chybou.
Velikost a hmotnost:Kohoutková výška u psů je v rozmezí od 59 do 70 cm (ideální 62 - 67 cm). Hmotnost u psů přibližně 30 - 40 kg
Kohoutková výška u fen je v rozmězí od 57 do 65 cm (ideální 59 - 63.cm). Hmotnost u fen přibližně 25 - 35 kg.
Takže přesný původ plemene se zatím nikomu nepodařilo odhalit. Někteří hovoří o tom, že vzniklo z dogy, jiní zase tvrdí, že původem šlo o hnědě zbarveného německého ohaře a šedou barvu vysvětlují mutací, dále jsem četla názor, že jistý vévoda zkřížil krátkostrstého německého ohaře s anglickým pointrem a z tohoto spojení vyšel stříbrošedý pes, který se stal předkem výmarských ohařů, ale také prý existuje možnost, že vlastně pochází z Čech...no kdo ví...? Každopádně ať už se o vznik těchto šedostříbrných krasavců a krasavic, kterým se také trefně přezdívá "šedý duch" nebo ještě trefněji "šlechtici mezi ohaři", zapříčinil kdokoli...DĚKUJI :-)


Velmi oblíbení jsou výmarští ohaři v USA, v dnešní době tam údajně žije 3/4 z celkového počtu psů tohoto plemene na světě. Do Čech se dostali kolem roku 1910 (pokud ovšem není pravdivá ta teorie o českém původu VO). Tito psi zde budili velký obdiv samozřejmě zejména díky svým fantastickým loveckým schopnostem. Trvalo ovšem poměrně dlouho, než se tady toto plemeno "zabydlelo" a až v roce 1959 došlo k založení samostatné chovatelské skupiny výmarských ohařů při klubu krátkosrstých ohařů no a 21. 12. 1966 byl založen samostatný klub výmarských ohařů.

V dnešní době se zájem o výmarské ohaře značně rozšířil právě díky jeho krásné postavě , nezvyklé barvě a neodolatelným štěňatům. Pomalu, ale jistě se z výmarského ohaře stává módní pes, což ovšem vždy plemenu jen uškodí. Člověk zvažující koupi psa jen stěží odolá nádherným modrým očkám a hedvábné, šedé srstí štěňat, která jsou tak přítulná a rozkošná..., ale už nemyslí na to, že výmarský ohař není domácí mazlíček a už vůbec není vhodným dárkem pro dítě... Jedná se o lovecké plemeno vyžadující zvláštní péči člověka, který bude schopný a ochotný věnovat mu hodiny a hodiny času a píle. A pokud mu to nedá, bude nešťastný pes i jeho "smečka"...
ZDROJ: internet

Morče

24. června 2008 v 18:04 | Áďa |  Virtuální encykolopedie

Historie

Morče domácí Morče domácí
Již dávno předtím, než dobyli Jižní Ameriku Španělé, chovali morčata pro maso a kožešinu Inkové v oblasti dnešního Peru a Chile. Svědectvím této skutečnosti jsou mumifikovaná morčata nalezená ve vykopávkách inckých sídlišť. V 15. století zmiňuje své první setkání s ochočenými morčaty u jihoamerických indiánů Kryštof Kolumbus a v 16. století tato zvířata popsal v knize o přírodě této oblasti biolog Conrad Bessner.
Morčata byla přivezena do Evropy, ale jako domácí mazlíčci se začali chovat až v 19. století, a to hlavně v Anglii. Po druhé světové válce přišla vlna obliby morčat, která trvá dodnes.
V dnešní době existuje mnoho různých plemen morčat, lišících se barvou, délkou i strukturou srsti.

Chov morčat

Stejně jako při chovu jiných domácích mazlíčků je potřeba zajistit zvířeti vhodné podmínky a věnovat mu dostatek času. Morčata jsou zvířata společenská, zvláště samice je proto možné chovat ve skupině. Chovat dva nebo více samečků se většinou nedoporučuje, neboť se často kolem půl roku věku začínají prát, a to i když spolu žijí od narození. Existují ovšem i výjimky, kdy se samečci neperou.
Vhodné obydlí pro jedno morče je klec o ploše minimalne 60×35 cm a výšce 35-40 cm.Ta by měla být umístěna ve světlém nepřetopeném pokoji. Je třeba dbát na to, aby v pokoji nebyl průvan a pokud možno ani zdroje hluku, jako např. televize.
Je několik možností, jak morče ubytovat:
  1. Klec - asi nejčastější používané obydlí pro morčátka. Dá se koupit v každém zverimexu, momentálně je již i na trhu velká nabídka co do barev a velikostí. Mezi výhody patří snadná přenosnost, vzdušnost a jednoduché čištění, mezi nevýhody cena,nebezpečí průvanu (pro morčata je průvan velmi nebezpečný) a také vyhazování podestýlky z klece.
  2. Plastbox-dosti podobný kleci, ale místo mříže je vršek plastový průhledný poklop. Díky tomu na morčátko netáhne a nevypadává ven podestýlka, ale zase je v plastboxu trosku horší ventilace(mřížka je jen zvrchu) a tak se musí častěji čistit, aby v něm nebyla příliš velká vlhkost.
  3. Akvarium-podobné výhody a nevýhody jako plastbox, navíc ale v něm bývá problém s upevněním napaječky a také čištění je těžší.
  4. Doma nebo na zakázku vyrobená ubikace - často využívané chovateli, ubytování obvykle vypadá jako skřín z lamina s šupliky z plexi nebo skla, někdy jen se sklem vysokým 25-30cm v přední stěně. Jednotlivé ubikace se lehce čistí, s morčaty se jednoduse manipuluje(proto se i lépe ochočují) a přitom nejsou vystavena průvanu. Také toto ubytování skýtá možnost variací a lze jej vhodně zakomponovat do vybavení bytu. Mezi nevýhody ovšem patří váha, díky čemuž se s celou sestavou špatně manipuluje, toto se ale dá částečně vyřešit např. kolečky.
Jako podestýlku je vhodné použít hobliny nebo seno (piliny jsou příliš jemné, dráždí oči a vnikají do nozder, sláma může způsobit poranění očí, které jsou u morčat přirozeně vystouplé). Morčata si v seně ráda budují hnízda a navíc slouží jako přirozená součást jejich stravy.
Morče dokáže sníst tolik stravy, kolik samo váží. Jeho potrava by měla být pestrá (hlavně v domácích podmínkách). Vhodné je krmit morče pravidelně. Morčata mají ráda zeleninu (např. rajčata, zelí, salát, mrkev, ředkvičky), nepohrdne ani čerstvou trávou nebo zrním či tvrdým chlebem (na obrušování zubů). Jako vhodný doplněk stravy morčat se prodávají různé granulované výrobky, které obsahují potřebné vitamíny, minerály apod., které by měly zajistit morčeti zdravý a delší život. Nejvhodnější tekutinou pro morčata je voda. Pokud morče nedostává vitamín C v zelenině, měl by se mu vitamin C přidávat do stravy, např do vody, protože morče si vitamin C nedokáže samo tvořit.

Komunikace

Morčata žila v přírodě ve velkých skupinách, jedná se o zvířata se silně vyvinutým socialním smyslem, což je také důvod, proč jsou mnohem vděčnější domácí mažlíčci, než samotářští křečci. Morčata ovládají pestrou škálu zvuků a jiných prostředků k vyjádření svých pocitů. Kvíkání vyjadřuje vystrašenost nebo hlad; kvíkají také mláďata, dožadující se své matky. Bublavé zvuky vyjadřují spokojenost, klid; ,,bublají" i samci v říji. Cvakáním zubů vyjadřuje morče strach, vztek a/nebo hrozbu.

Čistokrevná morčata

Málokdo ví, že existují i čistokrevná morčata s rodokmenem. V mnoha státech jsou zřízené kluby morčat, které se řídí určitými standardy. Česká republika není výjimkou. Pořádá mnoho výstav, které je možno navštívit. Informace a termíny výstav naleznete na stránkách klubu. Široká škála různých druhů morčat zahrnuje jak dlouhosrsté, krátkosrsté tak i bezsrsté jedince (viz Plemena morčat)

Plemena morčat

Následující tabulka ukazuje dělení morčat podle barvy a struktury srsti. Zahrnuje pouze uznané formy. Lze se tedy setkat i s jinými typy morčat.
Barevné rázyStruktura srsti
agutialpaca
zlatáamerický crested
skořicováanglický crested
oranžovácoronet
stříbrnáhladkosrsté
šedámerino
krémováperuánec
jednobarevné formyrex
albínrozetové
černá řadasheltie
černétexel
čokoládovéamerický teddy
lilašvýcarský teddy
slate blueangorské (jedná se o uznání)
béžové
červená řada
červená
zlatá
oranž
buff
krémová
šafránová
ice cream
bílá
vícebarevná morčata
dalmatinská kresba
holandská kresba
japonská kresba
ruská kresba (himálajská)
tříbarevné
želvovinové
želvovinové s bílou
šiml

Morče jako laboratorní zvíře

Morče domácí se řadí podle vyhlášky č. 207/2004 Sb. mezi obvyklé druhy laboratorních zvířat. Používá se k laboratorním pokusům ve farmakologii, mikrobiologii, imunologii, parazitologii a dalších biotechnologických oborech. Chov v laboratorních podmínkách jakož i veškeré pokusy na morčatech musí být v souladu se zákonem č. 246/1192 Sb. na ochranu zvířat proti týrání, ve znění zákona 77/2004 Sb., dále pak vyhlášky č. 207/2004 Sb a dalších souvisejících předpisů. Ve zmiňované vyhlášce je stanoveny limity pro minimální chovnou plochu pro jedno zvíře během pokusu i mimo něj, chovnou plochu pro matku s mláďaty, limity pro teplotu a vlhkost, limity pro navykací fázi před samotným experimentem.
ZDROJ:Wikipedie

Německý ovčák

24. června 2008 v 17:55 | Áďa |  Virtuální encykolopedie

Německý ovčák (German Shepherd Dog)

Německý ovčák je známý svojí inteligencí, talentem k libovolnému výcviku, oddaností chovateli, vytrvalostí i výjimečnou oblíbeností.

ANGLICKÝ NÁZEV:
něm.: Deutscher Schaferhund; angl. German Shepherd Dog
PŮVOD:
Německý ovčák je poměrně mladé plemeno, ustálené až na přelomu 19. a 20. století z německých selských psů nejednotného typu. Poprvé bylo představeno na výstavě v Hannoveru v roce 1882. Na konci 19.století začala německé ovčáky používat policie, armáda a jiné ozbrojené složky jako přední strážce a vyšetřovatele. V době první i druhé světové války němečtí ovčáci pomáhali v armádě jako zdravotníci. Ve 20. století bylo plemeno přiznáno a získalo po celém světě všeobecnou popularitu, hlavně díky svým vynikajícím služebním schopnostem.
POPIS:
Německý ovčák je plemeno služebních psů.
Středně velký pes obdélníkového rámce, silný, energický a dobře svalnatý. Pohlavní rozlišení je zřetelné: psi jsou mohutnější, než feny. Mírně protaženého typu s dobře vyvinutými svaly. Hlava menší, úměrně posazená k tělu, klínovitého tvaru, čenich silný, nosní hřbet rovný. Lícní kosti mírně zakulacené. Uši středně velké, vysoko nasazené, zašpičatělé, natočené dopředu a nahoru, stojící. Oči středně velké, mandlového tvaru. Hřbet rovný, široký, záď dlouhá, mírně spádovitá. Hrudník ne příliš široký, břicho mírně vtažené. Krk suchý, silný. Bedra krátká, postupně přecházející na zadek. Zadek je okrouhlý, plynule přechází ke kořeni ocasu. Ocas vysoko nasazený, bohatě osrstěný, dosahuje alespoň k hleznům i níže. V klidu nesen v mírném oblouku zavěšený dolů, při vzrušení se zvedá.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 61 až 66 cm, průměr je 62,5 cm.
Fena má v kohoutku 56 až 61 cm, průměr je 57,5 cm.
VÁHA:
Pes váží 30 až 40 kg.
Feny váží 22 až 30 kg.
SRST:
Srst středně dlouhá, tvrdá a hustá, s bohatým podsrstím, na uších a na hlavě kratší. Delší srst nežádoucí. Předpokládané zbarvení je jasné: pásově šedý, pásově rezavý, černé s pálením, vlčí-šedá, celo-černá s nádechem, černé.
CHARAKTER:
Německý ovčák je známý svojí inteligencí, talentem k libovolnému výcviku, oddaností k chovateli, vytrvalostí i výjimečnou oblíbeností.
Temperamentní, přitom snadno ovladatelný pes, vyrovnaný a odvážný. Nenáročný a přizpůsobivý. Velmi oddaný svému pánovi i jeho rodině, snášenlivý k dětem i k domácím zvířatům.
Chovatel musí mít neustále na paměti, že Německý ovčák vyžaduje nejen pevnou ruku a dobrý výcvik, ale také neustálý dostatek pohybových, zátěžových aktivit. Bez práce a aktivity se tento pes stává zlým a nezvladatelným. Pro německé ovčáky je charakteristické onemocnění zvané jako "Skrytá dysplázie kyčelního kloubu", proto buďte velice obezřetní již při výběru štěněte, aby toto onemocnění od rodičů toto nepodědilo.
PÉČE:
Chovatel musí mít neustále na zřeteli, že německý ovčák vyžaduje výcvik a dostatek volného prostoru k realizování svých pohybových aktivit.
PLEMENO:
FCI I. - Ovčáci a honáčtí psi
Sekce 1 - Ovčáci s pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
DS


Panda velká

16. června 2008 v 16:52 | Áďa |  Virtuální encykolopedie
Ahoj, tady je něco o pandě i s obrázky:
Panda velká (Ailuropoda melanoleuca - doslovně "kočičí-stopa černá-a-bílá", čínsky: 大熊貓; pinyin: dà xióng māo) je savec nyní řazený do čeledi medvědovití, který pochází z centrální Číny. Panda velká žije v hornatých oblastech, jako Sečuán a Tibet. Od druhé poloviny 20. století se panda stala národním symbolem Číny a je zobrazována na čínských zlatých mincích.
Čínský název je složenina "medvěd-kočka". Západní ekvivalent panda pochází od její vzdálené příbuzné pandy červené, jde o francouzskou adaptaci nepálského slova "požírač bambusu". Dokud nebyla známa tato příbuznost (panda červená byla objevena v roce 1901), byla panda velká známá jako medvěd černobílý. Díky nejasné taxonomii získala v jednotlivých jazycích řadu ekvivalentních vědeckých pojmenování, v latině například Ailuropus melanoleucus, v češtině ještě panda černobílá a medvěd bambusový.
Po mnoho desetiletí byla přesná vědecká klasifikace pandy předmětem debat, protože jak panda velká tak panda červená sdílejí vlastnosti medvědů i mývalů. Nicméně genetické testy odhalily, že panda velká je vskutku medvěd a patří do čeledi medvědovití. Jí nejblíže příbuzný medvěd je medvěd brýlatý z Jižní Ameriky.
Panda velká žije téměř nepřetržitě uvnitř bambusových houštin. Přestože se řadí mezi šelmy, je její potrava převážně rostlinná. Její trávící ústrojí má sice stavbu obvyklou spíše pro masožravce, unikátní bakteriální mikroflóra ve střevech jí však umožňuje bez problémů tuto těžkou potravu strávit. Po odborné stránce je všežravcem, neboť je známo, že se příležitostně živí vejci a spolu s bambusem konzumuje také nějaký hmyz. Jsou to pro ni nezbytné zdroje bílkovin. Při žvýkání se jí třesou uši.
Její tlapa je velmi neobvyklá; s "palcem" a pěti prsty; "palec" je ve skutečnosti modifikovaná kost zápěstí. Stephen Jay Gould o této skutečnosti napsal pojednání; jeho název Palec pandy (The Panda's Thumb) pak použil jako název své knihy.
Panda velká patří k ohroženým druhům, nebezpečí se zvyšuje s postupujícím narušováním jejích přirozených lokalit a velmi slabou porodností ať už v zajetí nebo v přírodě. Věří se, že v přírodě žije ještě 1 600 jedinců. Panda velká je symbolem Světového fondu na ochranu přírody (World Wildlife Fund, WWF, http://www.wwf.org).
Dospělá panda velká v ZOO v San Diegu. Dospělá panda velká v ZOO v San Diegu.
Západ se poprvé seznámil s pandou velkou v roce 1869 díky cestovnímu deníku francouzského misionáře Armanda Davida (1826-1900). Veřejnost si pandu velmi oblíbila, přinejmenším díky tomu, že je na první pohled roztomilá jako dítě a podobá se živému plyšovému medvídku. Fakt, že je obvykle zobrazována pokojně žvýkající bambus, na rozdíl od lovu, také přispívá jejímu obrazu nevinnosti.
Zapůjčování pand velkých americkým a japonským ZOO tvořilo důležitou část diplomacie Čínské lidové republiky v 70. letech 20. století a tvořilo první kulturní výměny mezi ní a Západem.
Od roku 1984 pandy přestaly být používány pro diplomatické účely. Namísto toho začala Čína nabízet zapůjčení pandy ostatním národům na 10 let. Obvyklé podmínky půjčky činí 1 000 000 $ za rok a ustanovení, že jakékoliv mládě narozené v době půjčky patří Čínské lidové republice.
V roce 1998 soudní proces vedený WWF podnítil požadavek amerického ministerstva ochrany přírody (U.S. Fish and Wildlife Service), aby americké ZOO hledaly takové cesty k dovozu pand, které zajistí přesměrování alespoň poloviny částky požadované Čínou do ochrany jejich přirozeného prostředí. Ministerstvo hodlá povolovat jen dovozy pand, které tuto podmínku splní.
Panda

Palačinky

16. června 2008 v 16:42 | Áďa

PALAČINKY

Ahóooj! Tu jsem mamce hledala recept na palačinky(je kapku poupravený), tady je:
Recept: Použité suroviny:1 dl cukr krystal | 1 ks pomeranč | 1 ks citron | 1 lžíce máslo | na posypání cukr moučka | na posypání ořechová jádra - směs - mleté Na pánev dej krystalový cukr a nech zkaramelizovat - světlý karamel. Přidej máslo a šťávu z pomeranče a citronu. Zalej Curacaem a míchej, až dosáhneš hladké omáčky. Palačinku napíchni z kraje na vidličku, namotej, polož do omáčky a naplň oříšky. Slož palačinku do trojúhelníku a posuň na kraj pánve. Pokračuj, až budeš mít poskládané všechny palačinky, nalej do pánve brandy a zapal. Palačinky pomocí lžíce a vidličky přendej na talíře a dochuť dle chuti. P.S. recept jsem zatím neskoušela

Sopky

15. června 2008 v 10:41 | Áďa |  Virtuální encykolopedie
Ahoj, toto je jeden z mnoha mých dávných referátů do školy, tady je:
Sopky a sopečná činnost



Sopka je otvor v zemské kůře,jímž se na povrch tlačí láva (tj. roztavené horniny neboli magma),doprovázená plyny a sopečným popelem.Aktivní sopky leží zpravidla na rozmezí dvou litosférických desek; jejich fungování vysvětluje teorie DESKOVÉ TEKTONIKY.
Podle teorie deskové tektoniky se zemská kůra skládá z mnoha pevných desek, které plují na svrchní tuhotekuté části zemského pláště zvané astenosféra.V místech,kde se desky stýkají, podsunují, či nasunují jedna pod druhou, bývá zemská kůra rozlámána tak, že si zde magma ,které je pod obrovským tlakem, může najít cestu na zemský povrch.Tak vzniká kráter sopky.
Jestliže je kráterem vyvrhována střídavě láva,sopečný popel, lapily, či pumy, které se ukládají okolo jícnu , vzniká kuželovitá hora- sopka.Klasickým příkladem je japonská Fudži ,či Kilimandžáro v Tanzanii.
Opakováním sopečných výbuchů a ukládáním nových vyvrženin sopka roste do výšky,ale i do šířky, a tak se některé z nich stávají nejvyššími horami světadílu, například McKinley (6 194 m) Severní Ameriky a Aconcagua (6 959 m) Jižní Ameriky.
Pokud sopečná činnost ustane, láva v kráteru utuhne a vytvoří pevnou zátku.Obnovený podzemní tlak magmatu nebo plynů může tuto zátku vyrazit, a tak dojde k opětnému sopečnému výbuchu.V jiných případech si láva otevírá na povrch nové cesty, které ústí na svazích sopky- ty se pak nazývají parazitické krátery.Prudký výbuch může v podzemí vytvořit ohromnou jeskyni v místech, kde dříve bylo magma, a zhroucení vrcholu sopky pak vytvoří ohromný kráter zvaný kaldera, který se často naplní vodou a vznikne kráterové jezero.Kaldery mohou mít průměr mnoha kilometrů.
Chování sopky záleží na složení a struktuře zemské kůry v jejím okolí a na stupni tuhosti lávy.Erupcí je několik typů , pojmenovaných podle jejich charakteru.Například Pliniovský typ je způsoben výbuchem plynů , které se nahromadily pod ucpaným kráterem.Exploze vytvoří kráterový komín,jímž jsou rozžhavený popel, lapily a pumy vystřelovány vysoko do vzduchu.Popelem byla roku 79 n. l. při výbuchu Vesuvu města Pompeje a Hercualenum.Mezi oběťmi byl i římský přírodovědec Plinius Starší, po němž tento typ sopečného výbuchu dostal své jméno.
Ještě ničivější je tzv. peléiský typ erupce pojmenovaný podle soky Mount Peleé na ostrově Martinik.Zde došlo v roce 1902 k celé sérii výbuchů.Když explodovala zpočátku pomalu sopečnými plyny vytlačovaná kráterová ?zátka?, byl vysoko do stratosféry vymrštěn pliniovský sloup popela a kusů žhavé lávy.
Hezký?

Fotky kosatky

13. června 2008 v 18:57 | Áďa |  Obrázky
Tak, nudila jsem se, a přemýšlela co naťukat do vyhládáváče Google. A tohle je výsledek. Kosatka:

Nesnažila jsem se ty obrázky velikostně měnit(některý jsem trochu pozměnila, to jo), což obvykle nedělám. He, a nepadlo vás někdy kde má ta kosatka vlastně oči? Já teda newím kde je má. Víte to někdo? Hrozně by mě to zajímalo, díky.