Prosinec 2008

Supr web

15. prosince 2008 v 10:32 | Áďa |  Ostatní!
Ahoj, tento webík je upa super!
Dávám ho i s odkazem, kde ti podle jména vypočítají, jak se k sobě hodíte!


http://www.girlsgogames.co.uk/game/Love-Tester.html

Vánoční soutěž

13. prosince 2008 v 19:15 | Áďa |  Soutěže
Vánoce se nám kvapem blíží, a proto jsem se rozhodla, že vám zadám novou soutěž.

Tvým úkolem je:
Zodpovědět na tyto, celkem jednoduché otázky:

1.) Kdo vymyslel Santu Clause?
2.) Jaké jsou klasické vánoční barvy?
3.) Jaká příloha se podavá ke kaprovi?

3nejrychlejší ode mne dostanou:
vánoční diplomek
uveřejnění svého webu ve spřátelených blogís
cena dle dohody

Soutěž platí do konce prosince.

Dlouhosrstá čivava - obrázky

13. prosince 2008 v 15:36 | Áďa |  Obrázky
Ahojky,
přináším vám z Googlu obrázky dlouhosrstých čivavek:











No, nejsou rozkošné???

O čivavách

9. prosince 2008 v 13:38 | Áďa |  Virtuální encykolopedie

Čivava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie


Skočit na: Navigace, Hledání
Čivava
Dlouhosrstá čivava
Informace o plemeni
země původuMexiko Mexiko
výškacca 15-23 cm (standard výšku neuvádí)
hmotnostideálně 1,5-3 kg
barvavšechny barvy jsou povoleny
Klasifikace FCI
skupina9: Společenská plemena
sekce6: Čivavy
Standard plemene
standardFCI
multimediální obsah na Wikimedia Commons
Čivava je nejmenší plemeno psů. Jeho jméno je odvozeno od mexického státu Chihuahua, kde byl jeho výskyt poprvé doložen; indiánské pověsti zmiňují čivavy jako ochránce zemřelých náčelníků na cestě do světa duchů. Není však známo, zda jej původně chovali místní obyvatelé Aztékové či Toltékové nebo zda se do Mexika dostal se španělskými obchodníky z Japonska nebo Číny.
Čivava je ostražitý a hbitý pes s velkýma vztyčenýma ušima; hmotnost dospělého psa se pohybuje ideálně v rozsahu 1,5 - 3 kilogramy, přijatelní jsou i psi pohybující se mezi 500 gramy a 1,5 kilogramu. Vyskytují se dlouhosrstí i krátkosrstí jedinci, barva srsti může být libovolná. Čivavy se dožívají věku až dvaceti let. První pes plemene byl oficiálně registrován roku 1904. Jako jediní psi se čivavy rodí s neúplně vyvinutou lebkou, která se do dospělosti zaceluje.


Povaha

Čivava je mrštný, odvážný a tepmeramentní pes. Povaha není ovlivněna velikostí, jako každý pes potřebuje pevnou výchovu.

Čivava

8. prosince 2008 v 10:39 | Áďa |  Obrázky
Rozhodla jsem se, že založím novou rubriku o čivavkách, protože je zbožňuju!

Tady je pár obrázků:











No, nejsou boží? (Obrázky: Google)

Magie

8. prosince 2008 v 10:24 | Áďa |  Virtuální encykolopedie
Určitě jsi už slyšel(a) o magii. Přináším ti článek o tom co to je a jak vznikla.

Magie (esoterismus)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Magie je označení s nejasným vymezením, v zásadě se v pohledu na magii střetává hermetický (okultní) a etnologický (vědecký) výklad a oba základní výklady si vzájemně odporují a popírají se. Etnologové magii často spojují se šamanismem a čarodějnictvím, je také chápána jako určitý druh náboženství[1], který souvisí se snahou ovládat přírodní síly, které překračují momentální poznání společnosti[2] a s vírou, že to za splnění jistých podmínek lze. Hermetický výklad považuje magii za pozůstatek dávné vědy[3]. Další teorie pak považují magii za vědění, nebo schopnosti které člověk ztratil[4]. Okrajově se lze setkat i s názory, že se jedná o vědění sdělené mimozemšťany[5], s čímž prakticky koresponduje názor některých okultistů o tom, že magie byla lidem předána padlými anděly.
Lze říci, že magie je nejvyšší hermetickou vědou a zároveň potvrzením hermetismu jako myšlenkového proudu. Jako taková si klade za cíl naučit se ovládat přírodní zákony a lidi, přičemž k tomuto cíli používá prostředků, které jsou z vědeckého hlediska často nepotvrditelné anebo přímo mu odporující.

Obsah

[skrýt]
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>


Etymologie

Původ slova magie je nejasný podle starších hypotéz toto slovo pochází ze staroperského slova maguš, které znamenalo kněz, ale i moc anebo velikost[6] a byli tak oslovováni zoroastričtí hvězdopravci v Médách. Moderní výzkumy odvozují toto slova maha, které v sanskrtu znamená moc. Taktéž v latině slovo magnus znamená velký, v řečtině pak megas znamená mocný[7] z čehož patrně vznikl výraz mageia - kouzelnictví.

Historie

Hlavní článek: Dějiny magie
V průběhu historie se pojetí toho co je magie měnilo, vždy to však byla nauka určená úzkému okruhu zasvěcenců, kteří své učení předávali pomocí různých rituálů a složité symboliky. Praktikování magie bylo velmi silné před vznikem jednotlivých náboženství, po jejich rozvoji se magie stala součástí náboženských a mytologických systémů prakticky ve všech starověkých říších. V tomto období se obecně věřilo, že magie stojí nad vědou. Pomocí různých magických rituálů a formulí se léčilo, magie ovlivňovala zakládání nových měst a celkově zasahovala do života. Tento druh magie však moderní hermetici odmítají uznávat jako magii a řadí to do šamanismu. Mágie podle hermetiků byla již v tomto období skrytou vědou, která vesměs usilovala o styk s bohy. V tomto smyslu pak za nejznámějšího mága tohoto období lze považovat Mojžíše.
Již v tomto období (jak lze usoudit z nejstarších Řeckých[8], Egyptských[9] a mezopotamských[10] literárních památek), se magie používala několika způsoby, přičemž hermetici některé z těchto způsobů nepovažují za magii[11]. Praktičtí mágové tak využívali vyřčení kouzla, kouzelnické hůlky, nebo jiného rituálního nástroje tyto dva typy do magie zpravidla řadí etnografové a hermetici takový výklad odmítají. Dále se lze setkat s používáním nějakého symbolu, který vyvolal myšlenku, v neposlední řadě se již v této době lze setkat s magickým kruhem, který měl spíše ochrannou funkci.
V raném středověku magie a víra v ní přežívala především v nekřesťanském světě, s rozmachem křesťanství se magie omezovala na démonologii a vyprávění o zázracích, které církev přepisovala svatým. Ve 13. století došlo k popularizaci astrologie, která měla vliv na některé pozdější mágy. Výraznější rozvoj hermetismu začal v renesanci na níž měly značný vliv i myšlenky novoplatonismu[12], který měl k magii poměrně blízko. V této době se objevila myšlenka, že magie je vlastně praktickou metafyzikou, kterou někteří lidé zabývající se magií považují za platnou doposud. S novoplatonismem se do evropského myšlení dostaly prvky tzv. egyptské magie, které byly později obohaceny východní mystikou. Až do baroka patřila magie mezi seriózní vědy v období baroka objevila věda nutnost pátrat po příčinách, což vedlo k rozkolu mezi magií a přírodními vědami, neboť jedním z důležitých aspektů magie zůstala víra. Následný rozvoj vědy postupně vedl k úpadku zájmu o magii.
K obnovení zájmu o magii došlo v 19. a 20. století v tomto období však magie v chápání široké veřejnosti splynula s čarodějnictvím a jako taková se odrazila ve fantasy literatuře, či ve světě počítačových her. Lidí praktikujících magii bylo a v současnosti stále je velmi málo, zájem se tak spíše soustředí do zkoumání magie jako fenoménu než do magické praxe.

Rozdělení magie

V zásadě lze říci, že existuje několik způsobů jak ji lze dělit, přičemž ani jeden z těchto způsobů není plně uspokojivý ani pro kulturní antropologii ani pro mágy. Každé z těchto dělení totiž naráží na některé nedostatky. Z hlediska hermetiků je pro rozdělení důležité, jak mág pracuje a jaké jsou jeho cíle, zatímco z hlediska kulturních antropologů je velmi důležitý i postoj společnosti k magii. Prakticky jediné rozdělení o němž panuje shoda je rozdělení geografické na magii východní a západní a pak samozřejmě v dělení na praktickou a teoretickou.
Nejstarším známým dělení magie je patrně klasické rozdělení na magii přirozenou (magia naturalis) a magii nadpřirozenou (magia innaturalis), což je dělení, které používali středověcí autoři a které se dodnes objevuje v dílech mágů i kulturních antropologů a etnografů. Magie přirozená pomocí různých úkonů, bylin atp. působila na objekt, čímž splývala se spagyrií[13], magia innaturalis byla pak prací v astrálu[14].Toto dělení je z hlediska mágů poměrně přesné, jeho nevýhodou je, že nedokáže postihnout novodobé vlivy, které moderní magii ovlivňují a že je zcela nepřehledné pro laiky. Z hlediska antropologického přístupu je nevýhodné, protože pracuje s málo vypovídajícími skutečnostmi. K tomuto dělení lze ještě připojit tzv. zvědnou magii, jejímž cílem je poznání přírodních zákonů.
Nejznámější dělení rozděluje magii, podle magické praxe, na bílou a černou magii, problémem tohoto dělení je, že magie za hlavní nepovažuje prostředek, ale cíl jímž je mág veden[15], což je málo známý fakt a mezi laiky často panuje přesvědčení, že záleží právě na prostředcích. Navíc magický cíl se poměřuje poměrně složitou úvahou o tom, zda je či není pro objekt přirozený. Proto považovat démonologii za černou magii je velmi zkreslující a nepřesné, černá magie usiluje o cíle, které jsou proti vůli, toho vůči komu je použita. Bílá magie je pak taková magie, která je vedena eticky nezávadným cílem[16]. K tomuto dělení bývá přidávána ještě sexuální magie označovaná jako červená, z hlediska přiřazení k těmto typům se podle mnoha odborníků[17] jedná o zařazení spíše nešťastné. Přestože toto dělení je velmi problematické stalo se nejpoužívanějším, poměrně časté je, že fantasy literatura toto dělení používá špatně a např. milostná kouzla považuje za bílou magii, ačkoli mají eticky problematický cíl a jsou pro objekt nepřirozená. Do tohoto dělení je nutno zahrnout i kabalistickou magii, která je z hlediska praxe trochu specifická
Další rozdělení se týká toho s kým praktik pracuje, toto rozdělení používají pouze okultisté a hermetici, z vědeckého pohledu nemá přílišný význam. Magie se tak dělí na vyšší tzv. teurgii, kdy mág pracuje s vyššími (božskými) bytostmi, a psychurgii, kdy je pracováno s astrálem[18].
Další dělení, se kterým se lze setkat, má význam z hlediska kulturních antropologů či etnografů, okultisté se s ním nijak neztotožňují a ve svých dílech ho nijak nekomentují. Podle tohoto dělení existuje náboženská magie, což znamená, že magie je náboženstvím sama o sobě, anebo je jí náboženství přizpůsobeno. Druhým odvětvím je pak tzv. progresivní magie, kdy magie není náboženstvím, ale je filosofií a rituální magie.
Posledním způsobem jak bývá dělena magie je dělení podle toho, co mág vykonává. Toto dělení však poměrně dost narušuje samotný princip magie, neboť není hodnoceno z hlediska cílů ani z hlediska schopností, ale pouze z hlediska činu, jsou v něm slučovány principy bílé i černé magie, nezáleží ani na tom, jak k magii přistupovalo její okolí. Toto rozdělení bývá považováno za laické. Lze v něm najít poměrně širokou škálu kouzel, z nichž některé spíše spadají do kategorie čarodějnictví či pověr. Nejčastěji sem bývá řazeno magické uzdravování a svolávání nemocí,
magické zaříkávání a jeho rušení, magické prokletí a pronásledování, přičarování lásky či nenávisti, přičarování obrany a smrti, vyskytuje se však i řada dalších kategorií[19].
V počítačových hrách se lze setkat s dělením, které je závislé na tom s čím postava mága bude umět pracovat, nejčastěji to je buď ledová či ohnivá magie, některé hry nabízí ještě jedovou magii. Takové rozdělení nepatří do reálného dělení magie a týká se pouze počítačových her.


Základní principy

Teoreticky a filosoficky je současná magie postavena na tzv. magickém idealismu což je vlastně předpoklad jakéhosi absolutna, respektive předpoklad, že vše je jen jeho odrazem a projevem, to dovoluje vyslovit tezi, že vše spolu nějakým způsobem souvisí a zároveň, že každá věc obsahuje i protiklad sebe[20], který rozvíjí myšlenky hermetismu. Magie se tak opírá o myšlenku zákona trojnosti a názor, že duše obsahuje vše co existuje a je jakýmsi astrálním světlem[21].
Na základě toho chce praktická magie komunikovat s astrálním světem a dosahovat tak věcí, které klasické přírodní jevy odmítají jako nemožné. Magie usiluje tedy o komunikaci (ať s předmětem, člověkem či zvířetem) na vyšší úrovni. Z čehož vyplývá, že základním předpokladem pro praktickou magii je cvičená vůle a víra v úspěch. Pro zlepšení těchto podmínek používají praktici řadu pomůcek, z nichž některé mají halucinogenní účinky. Tato skutečnost vede k teorii, že veškeré magické prožitky jsou halucinace či duševní poruchy[22].
Podle magických teoretiků každé provozování magie vychyluje rovnováhu, proto je třeba při každém aktu nejen provést oběť, ale i být velmi opatrný. Podle magických teoretiků je magická praxe snahou o dosažení rovnováhy.


Získání znalostí

Stát se mágem či hermetikem znamená získat přístup k literárním i ústním pramenů, což se děje pomoci zasvěcení, neboli iniciace. Každý řád své poznání předává pouze zasvěcencům a to podle stupně jeji zasvěcení. Během zasvěcování (učení) se žák stýká s někým, kdo ho o magii poučí. Tento proces může být dlouhodobý a ne vždy vede k plnému zasvěcení[23]. Studium by mělo adepta především vést k vnitřnímu duchovnímu rozvoji, který vede k poznání, jak se získanou mocí nakládat. Jelikož obřad zasvěcení, ale i zasvěcování, je tajemný a málo známý, prakticky nebyl podroben serióznímu vědeckému bádání a je znám jen z toho, co o něm prozradili ti, kteří jim prošli.


Magická praxe

Ke každé magické operaci je, podle literatury třeba splnit několik podmínek. Nejprve se jedná o podmínku, že k ní provádějící musí být způsobený, již tato podmínka znemožňuje vědecké ověření těchto magických experimentů. Poté jsou kladeny nároky na čas, každá magická operace musí proběhnout v nějaké dané vesmírné hodině, která je určena v závislosti na pohybu vesmírných těles, nejčastěji podle fází Měsíce. Mág tyto operace nemůže provádět kdekoliv, ale pouze ve své pracovně, která má poměrně velké nároky na vybavení[24], mimo tuto oratoř lze jednotlivé akce provádět, za splnění jistých podmínek, i v přírodě. Dále jsou kladeny nároky na oblečení mága, které musí mít určitou barvu, musí být dokonale čisté a použito pouze k tomuto účelu[25][26].
Mimo tyto požadavky je úkon prováděn rituálním způsobem, v literatuře je kladen důraz na přesnost rituálu. V nižší magii by pak měl mág být tím kdo ovládá situaci, nutí astrální bytosti k nějakým úkonům. Při neuposlechnutí jim může i vyhrožovat, anebo je bičovat či jinak trestat. Trestání probíhá skrz jejich magické symboly, nikoli přímo[27][28][29]


Magické předměty

V magii jsou často využívány tzv. magické předměty což jsou předměty u nichž magik z nějakého důvodu předpokládá, že mu budou užitečné. Do těchto předmětů jsou řazeny nejen individuální předměty, ale i předměty, které vlastní každý kdo provozuje praktickou magii. Jsou to především magické lampy, magická zrcadla.
Další věcí o níž se praktičtí mágové domnívají, že může mít při provozování magie význam jsou magické rostliny a magické drogy. Většinově se jedná o halucinogeny, což je vede k časté kritice, která se opírá o fakt, že pod vlivem těchto látek může člověk vidět cokoli.

Mikuláš

5. prosince 2008 v 12:50 | Áďa |  Virtuální encykolopedie
Tak, sice máme Mikuláše až zítra ale bylo bydobré, něco o tom vědět, ne?

Svatý Mikuláš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Svatý Mikuláš
{{{název}}}
Narození:kolem 280, Patras
Úmrtí:6. prosince 345/352, Myra, dnes Demre, Turecko
Svátek:6. prosinec; 8. květen - den přenesení relikvií
Pohřben:Bari
Úřady:Biskup
Uctíván církvemi:Všemi
Významné zasvěcené kostely:Basilica di San Nicola v Bari
a další
Atributy:mitra a berla; tři zlaté koule (zlatá jablka, zlaté pruty, pytlíky, chleby, měšce; tři chlapci v kádi; tři chleby na knize; kotva a loď; zajatci; žebrák
Patronem:Ruska, Lotrinska, ministrantů, dětí, panen, poutníků a cestujících, rybářů, soudců, advokátů, notářů, obchodníků, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem (parfémy, zrním, semeny, krajkami, suknem), řezníků, sládků, lihovarníků, mlýnařů, pekařů, sedláků, tkalců, kameníků, dělníků v kamenolomech, knihařů, knoflíkářů, svíčkařů, hasičů, zajatců; za šťastou svatbu, proti nebezpečí vody a moře, ke znovuzískání odcizených věcí, proti zlodějům
(Svatý Mikuláš z Myry (cca 280/286 Patras - 6. prosince 345/352 Myra) byl katolický biskup v Myře v Lykii. Už za svého života byl velmi oblíbený mezi lidem, proslul štědrostí k potřebným, jako obránce víry před pohanstvím a zachránce nespravedlivě obviněných. Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství, ve východních církvích je druhým nejuctívanějím svatým vůbec (po Panně Marii).[1]
V západní liturgické tradici jeho svátek připadá na 6. prosinec a oslava tohoto svátku je spojena s rozdáváním dárků dětem. Byl inspirací pro vytvoření mýtické postavy Santa Clause, která de facto vznikla zkomolením jeho jména, dodáním dalších atributů a propojením s postavou Christkindleina (něco jako Ježíšek).[2]
Svatý Mikuláš je uctíván jako patron námořníků, obchodníků, lukostřelců, dětí, lékárníků, právníků, studentů a vězňů. Je též patronem států (Rusko, Lotrinsko) a měst (Amsterdam, Bari, Barranquilla…) .

Obsah

[skrýt]
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>


Život

Sv. Mikuláš zastavuje popravu podle Repina.
Mikuláš se narodil ve městě Patras v římské provincii Asie. Běžně se počítá, že se tak stalo mezi lety 280/286, ale udávají se i dřívější termíny, z nichž nejzazší mluví o roku 250. Z toho, že se stal patronem rybářů a námořníků bývalo odvozováno, že by mohl být původně povoláním rybář či námořník, pravděpodobnější ale je, že se jeho rodina zabývala obchodem s rybami. Byl velmi zbožný a po smrti otce měl dědictví rozdat chudým. Někteří z toho odvozují, že v té době byl už váženým knězem či biskupem. Obecně se předpokládá, že se stal biskupem (či nejvýznamnějším knězem) v Myře (nyní Demre v Turecku) kolem roku 300 a to ve velmi mladém věku.
Během Maximinova či Galeriova pronásledování křesťanů byl patrně vězněn. Během rozkvětu křesťanských komunit za Licinia již byl zcela jistě biskupem Myry a to patrně velmi oblíbeným a rozsáhle činným v oblasti dobročinnosti. Byl též velmi zapáleným obhájcem víry a bojovníkem proti ariánství a pohanství. Je mu připisováno zničení několika pohanských chrámů.
Zároveň se též patrně zasazoval o spravedlivý přístup k cizincům a dohlížel na spravedlivý chod soudů. Nejspíše moudře, neboť se stal známým též jako ochránce nespravedlivě obviněných.
Zúčastnil se prvního nikajského koncilu, kde se tvrdě postavil proti přívržencům ariánství.
Mikuláš z Myry zemřel patrně 6. prosince (podle některých historiků jde možná o fabulaci mající podložit umístění jeho svátku na tento den, aby nahradil pohanský svátek zrození Diany, římské bohyně lovu) v rozmezí let 345-352. Pohřben byl původně v Myře, avšak v 11. století, když se Byzantská říše potácela pod útoky četných nájezdníků, stala se Malá Asie součástí islámského světa. Pád Mikulášova hrobu do rukou muslimů vyburcoval italské námořníky, kteří v roce 1087 Myru přepadli a ostatky odvezli do Bari (prázdný sarkofág stojí v Demre dodnes). Kryptu s Mikulášovými ostatky posvětil roku 1089 papež Urban II.


Úcta a tradice

Jako všichni světci z jeho doby nebyl sv. Mikuláš z Myry nikdy oficiálně prohlášen svatým, jeho uctívání se prostě stalo součástí víry širokých vrstev a zvolna se šířila, k její největší expanzi dochází od 8. století v Rusku, jehož je patronem. Postupně se jeho kult šířil i do dalších slovanských zemí a od 10. století do Evropy, zvláště Německa, Francie a Anglie. Za svatého ho uznávají všechny křesťanské církve, které úctu ke svatým praktikují, u pravoslavných jde o nejuctívanějšího světce[3] (pomineme-li Pannu Marii), velmi oblíben je též v Nizozemí, Německu a USA.
V celé Evropě nacházíme často cykly se scénami z Mikulášova života - např. v Kostnici z 15. století nebo v kostele Panny Marie v Gdaňsku. Po světě jsou rozesety desetitisíce kostelů zasvěcených svatému Mikuláši, mimo jiné např. Basilica di San Nicola v Bari či katedrála svatého Mikuláše v Českých Budějovicích.


Zpodobnění a atributy

Mikuláš je zobrazován jako starší biskup s vousem; na Východě je zobrazován holohlavý. Jako nejčastější atribut mívá Mikuláš u sebe tři zlaté koule na knize. Tento atribut je spojen s legendou o šlechtici a jeho třech dcerách.


Legendy

Figuríny Mikuláše, andělů a čertů ve skanzenu v Přerově nad Labem
Legenda o šlechtici a jeho třech dcerách
Jde o jednu z nejstarších legend o sv. Mikulášovi, která se dochovala ve vícero podobách. Podle nejextrémnější verze zchudlý šlechtic poslal své tři dcery do veřejného domu, aby si vydělaly na věno. Mikuláš jim podle legendy hodil oknem po jednom sáčku ze zlaťáky, takže mohly ukončit svou činnost a vdát se. Umírněnější a poměrně rozšířenější verze podávají celou záležitost tak, že zchudlá rodina uvízla v dluzích a vše směřovalo k tomu, že otec skončí ve vězení pro dlužníky a dcery budou prodány a odvlečeny do veřejných domů (resp. tam bez prostředků a věna nakonec stejně skončí). K čemuž však nedošlo díky zásahu sv. Mikuláše, v jehož popisu se obě verze shodují. Rodina tak unikla z dluhů a zbylo i na věno.
Vzhledem k této legendě (a její "extrémní" variantě) je světec též označován jako patron prostitutek, jsou tím však myšleny především bývalé prostitutky, či sexuální otrokyně. Na stejné legendě je též založena tradice mikulášské nadílky.
Legenda o třech dětech
Podle této legendy sv. Mikuláš vzkřísil tři malé děti, které zlý hostinský zavraždil a uložil nasolené do sudů. Někteří ji označují za zveličení založené na Mikulášově přezkoumávání rozsudků smrti a zachraňování nespravedlivě odsouzených před popravou, kdy se ze záchrany před popravou postupně stalo vzkříšení.


Sváteční tradice

Mikuláš slovenských krajanů v Ottavě v Kanadě (7. prosince 2003)
Tradice spojené s Mikulášovou osobou jsou velmi pestré a krajově i národnostně se liší. Součástí většiny z nich je rozdávání dárků dětem. V USA se tato tradice postupně přetvořila ve fenomén Santa Clause, který ovšem dnes již roznáší dárky o Vánocích. Odtud se v této pozměněné podobě šíří do okolního světa.


Česko a Slovensko

V České republice a na Slovensku je v dnešní době při tzv. mikulášské nadílce představován v biskupském oděvu s dlouhým bílým vousem je doprovázen anděly a čerty. Tato skupinka obchází v noci z 5. na 6. prosince. Andělé s Mikulášem roznášejí dárky, čerti se starají o symbolické "trestání" a "strašení" zlobivých dětí.Celkově je mikuláš jakousi přípravou na vánoce přiněmž se nerozdávají příliš věcné dary ale spíše jen jaké si pamlsky nebo malé dárky pro štěstí.